Příběh kamínku "Prsíčko"
28.11.2019
Nedávno jsem si stěžovala mému staršímu synkovi, že dělám jako máma co můžu, že vím, že jsem někdy protivná a omlouvám se za to, ale že pro ně dělám hodně a taky si občas zasloužím slyšet, že mě mají rádi, uvařila jsem a chutnalo, dostat kytičku od srdce nebo obrázek z lásky, že to by moc potěšilo a cítila bych, že i na mě záleží.
Věřím, že mu to budulínkovi potom vrtalo v hlavince, protože od té doby si občas vzpomene a donese mi venku dárečkem šišku, papírový kroužek, jakoby takovou těsnící podložku, co se někde válela na chodníku a ani nevím, k čemu slouží, plátek květinky, nakreslený obrázek "pro tebe" či kamínek v hrsti...
Prý "kamínek prsíčko" A prsíčko ve svém kontextu pro děti znamená tu lásku, to ujištění a jsem moc šťastná, že to vidí takhle.
Minule, když jsme se společně procházeli po venku, někde plakalo miminko. Pozvedla jsem oči a viděla jsem, že je to nějaké děťátko v kočárku.
Starší poznamenal, že miminko pláče.
"Ano, pláče," říkám a abych ho podnítila ve vrozené empatii, rozvádím rozhovor.
"Třeba se mu něco nelíbí."
Syn dál přemýšlí: "Třeba pláče, protože ho maminka nechce."
"Jak jako nechce?"
"Pláče po maminkovi, ale maminka neposlouchá. Nemá ho ráda."
Docela mě to "černobílé" vidění reality zaskočilo a popravdě i vyděsilo v mé rodičovské zodpovědnosti, protože to, jak děti můžou některé situace vidět bez širších souvislostí (třeba, že maminka si potřebovala podat z tašky dudlík, cokoliv a nereagovala na dítě hned), mě zase konfrontovalo s tím, že skrz raný věk miminek a malých dětí a jejich emocionální vnímání v přítomném čase, jsou vcelku odkázané na naše pochopení a vhled do situace, protože jinak jsou bezmocné. Ale my dospělí už vesměs neumíme uvažovat tak jednoduše jako naše děti. Tak jednoduše jako nechat se obejmout, reagovat hned na potřebu lásky, nehledat dudlík, ale prostě přivinout a být v kontaktu, kterou to malé miminko určitě mělo.
Je stále důležité s nimi mluvit a vše jim vysvětlovat už od útlého věku, protože stejně jak ony nevidí do našich pohnutek a v jejich linearitě touhy po prsu a blízkosti je pro ně to, že teď matka nepřichází a nepřivine si je, odpojováním od jejich základních potřeb, od důvěry a od sebe. A pokud si můj malý synek vykládá opožděnou reakci jako že maminka neposlouchá, tedy nenaplňuje potřebu, tedy nemá ráda, tak co se vlastně děti můžou od nás naučit? To my se musíme učit jejich základnímu vnímání a té jednoduché prostotě života.
A já si říkám vždy, když se podívám na kamínek prsíčko, že je to vlastně velká pochvala.
Děkuji, chlapečku, za cennou lekci a za důvěru.