Když přijedu k šestinedělce domů
Když jsem vešla do bytu mé přítelkyně v šestinedělí na návštěvu s podporou služeb poporodní duly, rázem jsem se ocitla na místě, kde se zastavil čas. Jenom jsem tam seděla a byla...A zatímco jsme si povídaly, viděla jsem svou přítelkyni změklou a zjihlou, věrně pečující o své čerstvě narozené děti.
Ze všeho toho lidského ruchu, rušných zvuků, spěchu a konzumní přeplněnosti bylo tak jiné vejít do tohoto ženského a soukromého světa, který se odehrává za zavřenými dveřmi raného šestinedělí.
Sledovala jsem, jak se oči dítěte vpíjí v naprosté důvěře do očí matky, jak se drobné ruce natahují v prostém gestu touhy po Ní, jak sourozenci svorně leží vedle sebe a pozorují se v čiré zvědavosti...Spokojení, nasycení a občerstvení po všech stránkách.
Krásná drobounká tělíčka s čistými dušičkami, spoléhající na pečující srdce své maminky. Kolik pokory v nich bylo a kolik pokory v sobě měla i ona. :)
Šestinedělí je návratem k důvěře v sebe a časem pro miminko. Klid, odpočinek, přítomný čas, vděčnost a radost, odevzdání se....
Tato něžná setkání mě vybízejí ke ztišení, ke zpomalení a připomínají mi stále znovu to, co je nejdůležitější a z čeho můžu stále čerpat i ve své rodině.
Z dětské důvěry a jistoty v nás- matky.
Ženy, věnujte svým dětem zamilovaný pohled prosím i nadále, i když už nemají medvídkovský miminkovský vzhled, ale jsou nohaté, rukaté a třeba i hubaté ;), tak ať je to pohled vědomý, hluboký a doprovázený jemným úsměvem milující matky, která si vše uchovává v srdci navždy.
Vůni plodové vody,
červené rtíky a to jak miminko dýchá,
kníkání a první úsměv,
důvěra v matku, ve kterou doufá,
a bytostné přimknutí během kojení,
šmátrání po prsíčku a držení za vlasy...